Shrnutí článku
• Dluh nelze měřit absolutně
• Japonsko půjčuje samo sobě
• Klíčová je měna a důvěra v ní
• Rozhodující je struktura dluhu
• Česko má odlišný finanční rámec
Když se v českých médiích objeví zpráva o rostoucím státním dluhu, reakce bývá okamžitá a to varování, že zadlužení je příliš vysoké. Čísla kolem 40 % HDP znějí hrozivě, zvlášť když jsme byli zvyklí na jednu z nejnižších úrovní v Evropě. Jenže při pohledu do světa vidíme zcela jiný obrázek. Japonsko má dluh přes 250 % HDP a přesto se nehroutí. V čem spočívá ten rozdíl a proč se nelze na dluh dívat jen jako na procento z HDP?
Dluh není jen číslo, ale kontext
Státní dluh se často srovnává napříč zeměmi, jako by šlo o stejné veličiny. Ve skutečnosti se ale zásadně liší struktura, měna i věřitelé. Český stát si půjčuje převážně na finančních trzích od domácích i zahraničních investorů, kteří očekávají určitou rizikovou prémii. Pokud by důvěra v české veřejné finance klesla, výnosy z dluhopisů by rychle vzrostly.
V Japonsku je situace opačná. Naprostá většina japonského dluhu je v držení domácích investorů, především bank, penzijních fondů a samotné centrální banky Bank of Japan. Země si tak de facto půjčuje sama sobě. Díky tomu nevzniká tlak na odliv kapitálu, protože investoři nevnímají japonský dluh jako rizikový.
Síla vlastní měny
Zásadní rozdíl mezi Českem a Japonskem spočívá také v měnové suverenitě. Tokio má plnou kontrolu nad vlastní měnou i centrální bankou, což znamená, že nikdy nemůže zbankrotovat v japonských jenech. Pokud by bylo potřeba, centrální banka může odkoupit státní dluhopisy nebo upravit výnosovou křivku, což v posledních letech aktivně dělá.
Česká republika, jako malá otevřená ekonomika, takovou možnost nemá. Koruna sice poskytuje určitou autonomii, ale investoři ji nevnímají jako globálně bezpečné aktivum. Každé nadměrné zadlužování by tedy mohlo vyvolat tlak na oslabení měny a odliv kapitálu.
Rozdíl ve struktuře ekonomiky
Japonsko má dlouhodobě stabilní platební bilanci a je čistým věřitelem vůči zbytku světa. To znamená, že má přebytek zahraničních aktiv, které financují jeho vlastní dluh. Česká ekonomika je naopak exportně závislá a její přebytky se tvoří v soukromém sektoru, nikoli v rozpočtu.
Jinými slovy, zatímco Japonsko si může dovolit nést vysoký veřejný dluh, protože zbytek světa mu dluží, Česko by muselo část tohoto dluhu financovat ze zahraničí, což zvyšuje riziko.
Důvěra a nízké sazby jako klíč
Japonsko těží z extrémně nízkých úrokových sazeb. Výnosy desetiletých státních dluhopisů se dlouhodobě pohybují kolem 1 %, což umožňuje vládě financovat obrovský dluh s minimálními náklady.
Naopak v Česku se úroky na nových emisích pohybují mezi 4 až 5 %, což znamená, že každý další procentní bod zadlužení představuje mnohem větší náklady.
Rozdíl je tedy v důvěře investorů. Japonský dluh je považován za „bezrizikový“, protože země má dlouhou historii makroekonomické stability, vysokou domácí úsporu a schopnost kontrolovat vlastní trh.
Shrnutí
Český dluh kolem 40 % HDP působí v kontextu vyspělých zemí nízko, ale naše ekonomická struktura, měna i úrokové sazby znamenají, že prostor pro jeho růst je omezenější než v Japonsku.
Japonsko si může dovolit 250 % HDP, protože má domácí investory, nízké sazby a měnovou suverenitu.
Česko tak nemá problém v číslech, ale v důvěře a finančním rámci, který je křehčí. Japonsko si tak může tisknout čas, my si ho musíme zasloužit.
Pro portál SmartTrader připravil Honza Ottis